Poznej divoký africký kmen ZULU

CTH na motivy knihy v Africe mi říkali Sípho od patera Čižkovského, občas někdo chybí den, tuhle celotáborovku jsme psali každý sám svůj den a tak jsou lehce rozdílné zápisy:-)
Zjistili jsme, že tahle možnost je poměrne nevýhodná, nikdo nemá za nic pořádně zopdovědnost.

1. Útěk

MOTTO:

Odpoledne jsme se vydali s panem farářem na procházku, vzali jsme si s sebou na oko udice, abychom v případě kontroly mohli říci, že jdeme na ryby a vydali se určeným směrem. Asi 100m od hranic jsme se zastavili, podali si ruce a můj průvodcem ukázal, kudy mám jít. Vrátil jsem mu udici a krátce jsme se rozloučili. Podíval jsem se, zdali není někdo na blízku, a vykročil jsem. Najednou slyším štěkot psů. Rychle jsem si lehl do trávy a s bušícím srdcem očekával, co se bude dít. Na dohled stáli pohraničníci, kteří si právě zapalovali cigarety. Po chvíli se rozešli, každý jiným směrem. Pak se naskytla má chvíle.
Rozběhl jsem se co nejrychleji směrem k místu, kde ještě před několika okamžiky stáli pohraničníci. Běžel jsem jako o život, nekoukal nalevo, napravo, jen jsem letěl. Snad už jsem byl v Rakousku! Náhle jsem ztuhl, zastavil se, nohy jako z olova. Před s sebou jsem viděl sedět člověka. Jak dlouho mé nehnutí trvalo nevím, připadalo mě to jako věčnost. To stvoření se vůbec nehýbalo, ani když jsem hlasitě zakašlal. Byl to velký hraniční kámen obrostlý mechem. Rychle jsem odstraňoval jeho porost, abych zjistil, zdali má rakouské symboly. Měl. Byl jsem osvobozen. Vyšel jsem z lesa, oprašoval od jehličí a vtom přišla další rána. Vidím čtyři lidi v uniformách, jak se na mě dívají z nedalekého kopečka.
Nevěděl jsem co dělat. Běžet zpátky dopředu, ale kam vlastně? Po chvíli odevzdaného zírání jsem zjistil, že nedaleko nás jsou další lidé, pár mladíků klátících se na trámech nedalekého zbořeného domu. Začali zpívat, mávali na mě, snad abych se k nim přidal. Taky jsem mával a to asi zmátlo ty čtyři v uniformy, které si zřejmě mysleli, že k nim patřím. Naoko jsem k nim šel, pak jsem ovšem odbočil směrem k vesnici.

2. Cesty po Evropě

MOTTO:

Ten den jsem se dostal do rodiny Slavíků v Rakousku, ale brzy jsem se vydal dál do Vídně. Chození po konzulátech následující den nepřineslo žádný výsledek, nikde nechtěli pro mě nic udělat. Zase jsem chodil po charitativních organizacích. Chtěl jsem do americké zóny, ale na jejich konzulátu se mnou ani nemluvili, nevěděl jsem co dál. Dozvěděl jsem se, že v Salcburku se zřizuje tábor pro politické utečence z Československa a nacházel se v americké zóně, což byl můj cíl. V Linci však byla demarkační linie mezi ruskou a americkou zónou. Koupil jsem si lístek až do Salcburku, snažil jsem se chovat klidně. Vlak několikrát zastavil, ale nedělo se nic. Až kolem desáté večer vlak opět zastavil, vystoupila většina lidí, a do vagónů nastupovali ruští a rakouští vojáci. Někdo říká: kontrola… Zbledl jsem a rázem ztratil hraný klid. Neměl jsem nic, propustku, pas. Na poslední chvíli jsem zkusil poslední možnost a odcházel na záchod. V kabince jsem se nezavřel a stoupl jsem si za dveře. Najednou se otevírají, ale ne úplně, asi vidí, že na míse nikdo nesedí tak odchází. Po chvíli se vlak opět rozjel, přejeli jsme most přes Dunaj a ocitli se v americké zóně. Večer přišel jeden Chorvat a nás uprchlíky z Československa převedl do Německa. Tam jsme skončili v v dalším americkém lágru, kde nás okoupali a posypali a chtěli nás i oholit. V následujících dnes se připravoval odjezd do jiného tábora, dostali jsme se do Stuttgartu. V táboře jsem se seznámil s Imrichem – byl se Slovácka a rozhodli jsme se, že budeme na vlastní pěst pokračovat do Lucemburska, tam zašel do kláštera Nejsvětějšího Srdce Páně v Luxemburku, kde měl bydlet doktor Rozehnal, se kterým jsem se seznámil v Rakousku, ale jak mi bylo řečeno, odcestoval do Ameriky. Brzy jsem si tam našel práci v jedné luxusnější restauraci, kde jsem myl nádobí, pracovali jsme od pěti ráno do jedenácti do večera, plat byl mizerný a tak jsem zanedlouho odešel a našel jsem si práci pomocného dělníka na stavbě silnic, tam jsem se seznámil s jedním starším Pražákem a odjeli jsme spolu do Švýcarska, tam jsem pracoval v jednom obchodním domě a náhodou jsem se seznámil v tramvaji se starší paní, která kdysi bydlela v Čechách, dala mi svoji adresu, abych se k ní někdy stavil. Paní Procházková pomáhala krajanům, jak se dalo, když u ní byli na návštěvě Wernerovi, kteří bydleli a měli farmu v jižní Africe, vyprávěla jim můj příběh a oni si ode mne vzali dokumenty, které mi ještě zůstaly. Mezitím jsem pracoval v jedné keramické dílně. Ovšem po dvou měsících pobytu nastal problém, mé žádosti o povolení k pobytu byly zamítnuty a já musel zpět. Do Francie jsem se dostal opět ilegálně a nastalo obvyklé shánění práce, pracoval jsem různě po hotelech, myl nádobí v restauracích, takhle to trvalo skoro dva roky, mezitím jsem sháněl práci i v Belgii a Holandsku. Dozvěděl jsem se, že se dá celkem slušně vydělat ve Španělsku na býčích zápasech, ale policie mě chytla a zpět deportovala do Francie, zase jsem po Paříži rozvážel mléko, roznášel noviny, drhnul kuchyňskou špínu, myl lidem auta, někdy hrával na piáno po hotelích… Už jsem s tím nepočítal a ozvala se paní Procházková, že mám jít na ambasádu Jihoafrické republiky do Paříže, tam si ověřili mou totožnost a sdělili mi, že mohu odjet, že je vše zařízené.

HRA

 Bludiště  Hra pro jednotlivá družstva. Zbylé tři družstva hrají drobné hry na jiném místě tábora. Na louce se lany vytvoří „šachovnice“. Dvě děcka z družstva vidí, dvě otočená zády k bludišti z lan, aby neviděla. U hry se vůbec nemluví, musí být absolutní TICHO!! Právo mluvit má jen vedoucí, co zná cestu bludiště, který říká jen slovo „STĚNA“ pokud dítě na stěnu narazí . První dítě se postaví na start a začíná – jde po bludišti, pokud narazí na stěnu (vedoucí křikne stěna!) otáčí se, vrací se stejnou cestou zpět ke startu a zařadí se nakonec družstva zády k bludišti. Vychází druhý soutěžící a třetí se otáčí směrem k bludišti a dívá se. Vše se opakuje. Vyhrává to družstvo, které se dostane k cíli na nejméně pokusů.
(plánek bludiště pro vedoucího, lana, tužka, papír) 

HRA

Krabičkárna  10 stanovišť (různá místa v táboře nebo okolo něj, např. strom, Leskovec, druhý tábor, můstek, atd.). V každém stanovišti jsou čtyři krabičky. Každý závodník si vybere jednu krabičku, kterou otevře a podle instrukcí v ní běží na další stanoviště, nebo se vrací zpět na první stanoviště a podobně. Děcka si na papír píší cesty mezi jednotlivými stanovišti, kterými běhají. Vyhrává ten, kdo první doběhne do cíle.
(plánek stanovišť, papíry s názvy stanovišť, připínáčky, 40 krabiček, 10 barevných tužek, provázky, papír a tužka pro každé dítě)

Plavba do Afriky

MOTTO:
Vyjížděli jsme pozdě odpoledne. Hleděl jsem zamyšleně na vzdalující se pobřeží a brečel jsem. Hlavou se mi honila spousta myšlenek. Vzpomínal jsem na domov na maminku, na bratry a v duchu jsem se ptal: uvidíme se někdy? Vrátíš se? Bylo to hodně smutné, hodně kruté, jakoby mě někdo vytrhával z maminčina náručí. Stál jsem na palubě do tmy.
Plavba se mi celkem zamlouvala, i když byla spíše fádní, a snad zase jen piáno mi pomáhalo na chvíli zahnat nudu. Nejen mě, kolikrát někdo přišel, abych něco zahrál, že je v sále smutno. Nikdy jsem neodmítl. Stal jsem se celkem populárním člověkem, pro mě však byly nejkrásnější muzikou vlny, jejich nárazy na bok lodi mi připomínali cimbál a jejich tříštění a šum pak nástupy dalších nástrojů. Hemžení a život na lodi mě však fascinovaly. Lidé nejrůznějších národů, námořníci všech možných barev pleti, změť jazyků, z nichž některé jsem nedokázal identifikovat, prostě takový velký bazar či menší labyrint světa. Když jsme projížděli divokým Biskajským zálivem mezi jihozápadním pobřežím Francie a Pyrenejským poloostrovem, byla nás v restauraci sotva polovička. Všichni ostatní stáli celí bílí na palubě, a jak se říká, krmili rybičky. Po dvou dnech se moře uklidnilo, vlny polevily a bylo o poznání lépe. Neříkám, že bych tehdy nepocítil změnu, a že se mnou kymácení a pohupování nic nedělalo, ovšem snášel jsem to o poznání lépe než moji spolustolovníci. Nakonec jsme zakotvili v Sunaru, v provincii Natal, kde tehdy žilo asi šest milionů domorodců kmene Zulu. Tam skončila i má cesta.

HRA

Azimuty – Družstva dostanou buzoly a dle zadaných souřadnic se musí na pramicích přemístit na dané místo, tam splní úkol a obdrží souřadnice dalšího místa a tak to jde pořad dále. Vyhrává družstvo, které bude nejdříve v cíli, tzn. zpět v táboře.

Konečně v Africe

První noc v Africe, skoro jsem nespal, víc seděl venku před domem Wernerových, díval se na nebo, na hvězdy a velký měsíc. Až k ránu jsem usnul, že mnou cloumali a nemohli mě vzbudit. Po snídani mi ukazovali, jak se sklízí třtina, co všechno je třeba udělat, chodil jsem s nimi po polích a poslouchal jejich výklady. Moc jsem tomu nerozuměl, ale ubezpečili mě, že se to naučím, až budu pracovat. Trochu jsem se tomu podivil, protože jsem do jižní Afriky rozhodně nepřijel farmařit. Nevěděl jsem ale, co tady budu dělat. Potřeboval jsem se nejprve naučit angličtinu, kdekdo ji používal. Domorodci mluvili svým jazykem zulu. Skoro po měsíci pobytu na farmě jsem se zeptal, kde je nejbližší katolický kostel, a vysvětlil jim, že jsem dlouho nebyl na mši.
V neděli jsem vstoupil do kostela, domorodci přicházeli a klekali si do chrámových lavic. Po mši za mnou přišel kněz Pierre Olivier, a nakonec jsem zůstal v misijní stanici, kde jsem pomáhal se vším, co se dalo. Poprosil jsem sestry, aby mě naučily anglicky, byl jsem snad jediný bělocha jihu Afriky, kterého učily černošky angličtinu, nasadily od začátku intensivní výuku, i když jsme se společným jazykem nemohli domluvit. Mluvily anglicky a svým jazykem zulu a já česky, německy a francouzsky. Užili jsme si hodně legrace, ale nakonec jsem to brzy zvládnul a domluvili jsme se.

HRA

po lese jsou na stromech připíchnuty články o zvířatech a rostlinách co se nacházejí v Africe, úkolem družstva je se naučit zpaměti tyto články a když to umí jdou to říci vedoucímu, pokud se spletou musí jít na konec řady a říci znova (opravdu slovo od slova) po lese běhá celé družstvo a je na jednotlivých teamech jak si rozdělí kdo se co naučí, vyhrávají ti, kteří první řeknou všechny články
(články na stromy, články pro jednotlivé vedoucí, připínáčky)

HRA 

lov zvířat:
Základem hry je prostá honička - lovci loví zvířata dotykem. Když uloví zvíře, dostanou od něj lísteček.
Každý lovec unese maximálně dva kusy zvěře. Kdykoli však může zajít do výkupny a tam ulovenou zvěř dle aktuální ceny prodat (ceník je pohyblivý a mění se dle dodávky). Získané peníze se hráčům zapisují na jejich kreditní karty. Dalším obohacujícím prvkem jsou vozíky. Lovci si mohou kupovat různé vozíky apod., díky kterým uvezou více zvířat.
Vedoucí by se měli snažit alespoň trochu dodržovat charakter zvířete, které představují. To znamená, že gepard by měl hodně rychle běhat, chameleón by se měl spíše schovávat a medvěd může lozit po stromech.
Vyhrává hráč (družstvo), který má na kontu nejvyšší částku.
(peníze pro hráče, lístečky se zvířaty, lístečky s vozíky, kreditní karty, nápisy pro vedoucí, ceník do výkupny)

 Cesta za kmenem Zulu

Jednoho dne jsem Sierra poprosil, aby mě vzal s sebou do buše, do rezervace, kam zajížděl mezi domorodce sloužit mše. Problém byl v tom, že tam jezdil na koni, a to já neuměl. Půjčil mi svého druhého koně a začal s výcvikem. Jak se dalo předpokládat, první pokusy byly zoufalé a každé příští ráno, jak mě zvíře uvidělo, zděšeně uteklo. Pochopil jsem brzy, že sedět koni na páteři jako pytel písku a nepřizpůsobit se jeho rytmu je pro něj utrpením a že jízda na koni vyžaduje velkou dávku obratnosti. Jako malé odškodné jsem mu dával spoustu cukru a on byl tak zdvořilý, že zařehtal. Konec dobrý všechno dobré. Nakonec jsme se smířili a za cukr trpělivě snášel bolest, kterou jsem mu jako špatný jezdec působil.
Vyjel jsem s otcem Pierrem konečně do buše. Měl v plánu sloužit mši v jedné domorodé chýši. Jeli jsme půldruhé hodiny. Ta rezervace se jmenovalo Údolí tisíce pahorků, a snad jich tam bylo ještě více. Údolím protéká mohutná řeka Umřeni a mnoho dalších říček, které jsme museli přebrodit. Když jsme sjížděli z jednoho pahorku, už nám běžely děti z blízké osady.
Mše
Uvnitř velké stavby z proutí, omazané hlínou a obložené kameny seděli lidé na zemi v kruhu a uprostřed byl koberec spletený ze slámy, na který Pierre položil štokrle a vytvořil tak improvizovaný oltář. Z brašny vytáhl korporál a malý kalich, skleničku s vínem a druhou s vodou a malý misál. Oblékl si albu, přehodil přes ni štolu a nic víc. Pokřižoval se, poklekl na obě kolena, sedl si na paty a začal se nahlas modlit v jazyce zulu. Mše začala. Domorodci zpívali samozřejmě také v jazyce zulu, takže jsem ničemu nerozuměl a nemohl jsem se zúčastnit, zato jsem pozorně sledoval průběh obřadu. Velice mě to zajímalo, především jejich nádherný zpěv. Nejen, že všichni krásně harmonizovali, pomalu a jistě zesilovali, jen buben je rytmicky doprovázel. Chatrč se otřásala a já myslel, že spadne střecha. Najednou přestali a v chatrči zavládlo ticho, že jsem slyšel, jak lidé dýchají. Pak začal kněz s promluvou. Mše pokračovala pozdvihováním. Kněz vzal hostii a pronesl obvyklé: „Vezměte a jezte z toho všichni: Toto je moje tělo, které se za vás vydává.“ A lidé začali jásat a tleskat. Co to znamenalo? Vítali Pána Ježíše, přišel mezi ně. Tutéž radost projevovali s pozdvihnutím kalicha s proměněnou krví Kristovu, a když dostávali svaté přijímání, znovu tancovali a objímali se. Pak utichli a pokorně si sedli na zem. Mše trvala tak dvě hodiny, což bylo neobvykle dlouho ve srovnání s tím, jak jsem ji zažíval v Evropě.

HRA

Zulské běhací scrable  4 pytlíky s písmenky budou různě umístěny v okolí tábora (písmenka, které se používají nejčastěji budou umístěny nejdál, co nejméně nejblíže). Děcka soutěží po družstvech. Běhají pro jednotlivá písmenka a skládají z nich slova, která lepí do plánku. Jednotlivá písmena ohodnocena body. Vyhrává to družstvo, které bude mít po časovém limitu (zhruba 1,5-2 hod.) po sečtení všech písmen a vzniklých slov, nejvíce bodů.
(4 pytlíky, písmena, plánky, stopky)

Stavba kostela

Po primici si mě zavolal biskup a z toho, co mi nabízel, jsem si vybral práci mezi domorodci, nedaleko od Montebella, nedaleko od mého nejlepšího přítele misionáře Piera. Lepší začátek své kněžské služby jsem si nemohl ani přát. Na území asi 25x25 km bylo patnáct tisíc domorodců a pět misijních stanic. Ta hlavní se jmenovala Mbáva, podle malé říčky. Sloužil jsem v neděli mši svatou vždy ve dvou stanicích, fyzicky nebylo možné, abych ji měl ve všech. Pomáhalo mi proto pět katechetů, kteří lidem poskytli bohoslužbu slova a podali jim Svaté přijímání, které jsem jim svěřil vždy v sobotu, den předem. V odlehlých oblastech jsem mši sloužil ve velké domorodé chýši, která jinak sloužila jako jakási společenská či zasedací místnost. V jedné z dosti velkých osad byla taková chýše během období dešťů vážně poničena. Lidé z toho byli smutní, protože jsme se teď neměli kde scházet, když pršelo, tak aby se vešli všichni. Rozhodli se postavit novou velikou chýši, ale chtěli, aby byla něčím zvláštní. Velice si totiž vážili, toho, že ve velké chýši se slouží mše svatá a že do ní přichází Pán Ježíš jako jejich nejmilejší host. Vzpomněli si, jak jsem jim jednou vyprávěl o svém domově a o kostele, jaký jsme měli a jaké jsou u nás běžné. Chtěli také něco takového. Nebylo to ale vůbec jednoduché. Kreslil jsem obrázky a vysvětloval, ale jejich vkus byl samozřejmě úplně jiný. A také stavitelské schopnosti a dostupný materiál byli jiné než u nás. Sami mezi sebou o stavbě kostela dlouze debatovali. Věděli, že nejdůležitější je oltář a svatostánek. Přáli si, aby Pán Ježíš byl v kostele, v podobě eucharistie přítomen pořád. Sám jsem si příliš nevěděl rady. Například jsem přemýšlel, zda a jak ztvárnit svaté, které známe z našich barokních oltářů. Všichni jsou samozřejmě bílí a domorodcům tak připadají trošku cizí a neznámí. Vzpomněl jsem si na to, jak jsem jednou v klášteře, kde jsem zpočátku bydlel, natřel tváře svatých na černo a matka představená mě za to velice pokárala.
Nakonec jsme kostel postavili. Byla to spíše veliká chýše, ale měla opravdový oltář se svatostánkem. Kostel byl zasvěcen Matce Boží a domorodci měli velkou radost, když jsem jim vysvětlil, že Panna Maria je matkou nás všech, všech lidí, a že ji tedy klidně mohou namalovat s černou pletí a v jejich oblečení a Ježíška také, neboť je přeci Bůh všech lidí a na pleti nezáleží. Oslavy vysvěcení kostela trvaly několik dnů a kostel byl pro celou vesnici to nejcennější, co měli.

Vánoce

MOTTO:
1 – na začátku dne
Mé první Vánoce strávené s domorodci byly plné nových věcí a překvapení. Vše samozřejmě plynulo z jejich mentality a zvyklostí, které byly úplně jiné než naše, evropské. Součástí Vánoc tam nebyl stromeček. Nevěděl jsem, jak bych jim mohl vysvětlit původ tohoto zvyku. Také dárky se zde nedávaly. Jen jesličky mohly být srozumitelné, protože představovaly, jak to bylo s Ježíškovým narozením. Betlém byl buď papírový nebo ho tvořilo několik starých figurek, které jsem porůznu od někoho dostal. Stál v kostele, ale půlnoční mše se odehrávala za ním, pod širým hvězdným nebem, v záři několika velkých ohňů, aby bylo vidět, co se u oltáře děje. V centru dění byla také postavena malá dřevěná chýše, v níž seděla mladá dívka chovající panenku, a poblíž stál chlapec v roli svatého Josefa. Oblečeni byli jen v domorodých oděvech, nikoli stylizovaně v šatech biblické doby. Na takovou slavnost přišlo hodně lidí, uvelebili se na zemi v trávě, napjatě sledovali průběh mše svaté a zpívali. Pak si ještě dlouho povídali.
2 – před hrou princezna
Jednou o vánocích, nedlouho před půlnoční, najednou přiběhl zpocený a udýchaný mladý muž, padl přede mnou na kolena, což není zrovna jejich zvykem, a prosil mě o pomoc: „Otče, moje žena má rodit, ale nějak to nejde, musí do nemocnice, prosím odvezte ji tam. Bude to naše první dítě.“ Nastala chvilka horečného uvažování. Na pláni za kostelem je asi tak dva tisíce lidí čekajících na obřad, vrátit se mohu nejdříve za tři čtyři hodiny, a když už to nebude půlnoční, počkají na mě? Promluvil jsem se staršími jednotlivých rodů a ti se jednohlasně rozhodli: „Ano, otče jděte, někdo by mohl zemřít, a to se nesmí stát.“ Podíval jsem se po zástupech lidí, všichni už věděli, co se děje a upírali na mě své oči. Cítil jsem, že si opravdu přejí, abych jel a zachránil ohrožené životy.. Bylo hrobové ticho a do tohoto ticha jsem řekl: „Jedu zachránit životy, a Ježíšek se narodí.“
Jeli jsme nejdříve velmi pomalu, protože cesta byla samý výmol a hrbol, no nic příjemného pro rodičku. Auto místy až nesnesitelně kodrcalo a hrkalo, ale díky tomu se stalo něco, co bych ani v nejmenším nepředpokládal. Asi po půl hodině jízdy se najednou ozvalo bušení na okénko, křik a mladý muž, manžel, gestikuloval. Zastavil jsem a zbledl v tom okamžiku zároveň, protože zezadu se ozval pláč a křik novorozence. Neměl jsem s porody žádné zkušenosti, myslím, že ani manžel mladé maminky ne. Mohlo se leccos stát. Ale nestalo, dopadlo to s Boží pomocí dobře, a když jsme se vydali nazpátek, domorodé osazenstvo už jen samou radostí pískalo, výskalo, jeden překřikoval druhého...
Ta nepohodlná, kamenitá cesta napomohla úspěšnému porodu. Tak dobrý skutek bych od ní nikdy nečekal. Vyjeli jsme na kopec mezi jásající davy. Napadla mě perfektní věc. Maminku s jejím novorozencem jsem odvedl k dřevěné chýšce, posadil na slámu a jejího manžela k ní „nainstaloval“ jako Josefa. Začala dítě kojit a v tom okamžiku jsem si myslel, že zahřmělo, protože stovky a stovky lidí zajásaly a začaly zpívat „Narodil se Kristus Pán, veselme se..“ Děti a dospělí chodili před tuto rodinu, dávali jim jablíčka, banány, bonbony. Bylo to dojemné, krásné. Jak se vydařily tyhle Vánoce, na to nikdy nezapomenu.

HRA 

porod (motto se čte před hrou)
Výroba nosítek (pokud nebude vhodný materiál tak ponesou nejmenší holčinu na rukou), po schválení nosítek mařenkou dostanou 1,5l pití, chleba a paštiku a mapku kam dál. Po nalezení místa podle mapky musí vyluštit tajenku ve které je napsáno, kde na ně čeká loď, na lodi sedí vedoucí a má pro ně špatnou zprávu, musí si vyměnit flašku pití s družstvem co je za nimi poté nasednou do lodi a vyhrává ten kdo je první v táboře.
(nosítka 4x, 4x 1,5l flašky, 4x chleba, 4x paštiky)

Misijní působení

Na každé stanici byla zřízena škola, nejvýš do třetí třídy. Personál nebyl početný, měl jsem všeho všudy jedenáct učitelek a jednoho učitele. Tito učitelé nebyli placeni tak dobře jako na státních školách, ale dělali tu práci z lásky a ze svého náboženského přesvědčení. Rodiče k nám děti rádi posílali, protože věděli, že se jim u nás dostane více péče než na státních školách, kterých bylo stejně málo. A pak věděli, že za nimi přijedu každý týden, budu je učit náboženství a to i rodiče napjatě poslouchali. Na některých stanicích jsem měl školu, která se v neděli proměnila v kostel, na jiných zase kostel, fungující během týdne jako škola. Samozřejmě většinu času se učilo pod širým nebem nebo pod stromem. Rád jsem učil. Děti velice pozorně poslouchaly a o vše se zajímaly. Vždy se hodně vyptávaly, byly tak zvědavé. Být ve škole bylo pro ně něco výjimečného a jejich nadšení bylo znát. Po vyučování jsme většinou hráli fotbal. Koupil jsem jim opravdový míč nebo si nějaký jednoduše vyrobily. Hrály s velikou vervou. Jindy zase děti učily mne. Naučily mě spoustu svých her a říkadel a závodili jsme ve všem možném. Když už jsem nemohl, dělal jsem rozhodčího nebo startéra.
Děti se na taky mě těšily, protože měly rády dětské mše. Zjednodušil jsem jim evangelium, aby mu rozuměly, a často místo kázání hrály nějaké podobenství. Přímluvy někdy trvaly i půl hodiny, protože každé z dětí se chtělo za něco pomodlit. Děti, které šly k svatému přijímání, přinesly během přinášení darů svou hostii a položily ji na oltář. Po svatém přijímání se samozřejmě zpívalo a tancovalo jako výraz radosti, že Pán Ježíš přišel mezi nás. Celá mše svatá trvala dvě někdy i tři hodiny, záleželo jak nám bylo.Lidé věděli, že přišli na setkání s Pánem Ježíšem, a být s ním jen hodinku jim připadalo málo. Co jsem měl opravdu rád a na co jsem se také moc těšil byla mše svatá sloužená v domorodé chýši v odlehlých oblastech. Obvykle měla v průměru a ž šest metrů a vešlo se do ní padesát lidí. Pro domorodce to byl částečně i kulturní program, o němž si pak povídali celý týden. Věřili v Boha, dali mu své jméno – NKULUKULU; kulu znamená v jejich jazyce veliký, třikrát vyslovené kulu představuje toho nejvyššího.
Když má misijní návštěva skončila, děti mě doprovázely i několik kilometrů, pokud jsem šel pěšky. A pokud jsem jel na koni, brzy jsem se jim ztratil, protože můj kůň Bengo měl takovou divnou náturu. Z domova se mu nikdy nechtělo, a zpátky vždycky spěchal.

Aparteidy

Ve farním kostele jsem v neděli sloužil tři mše svaté, a ani to nestačilo, protože kostel byl malý. Dopoledne dvě mše pro bělochy a odpoledne ve tři jednu pro černochy. Na tu odpolední chodilo také hodně bělochů, ačkoli tím porušovali zákon, který nařizoval úplné oddělení bělochů od černochů. Ti nesměli navštěvovat stejné školy, úřady, divadla, žádné veřejné prostory, tedy ani kostel. Myslím si, že rasové předpisy katolická církev dost ignorovala. Dostávali jsme pokuty za jejich nedodržování, ale nic víc. Často přišel policajt a říká: „Vidím, že tam máte bělochy. Neznáte zákon?“ Odpovídal jsem vždycky stejně: „Zákon znám, tady u dveří je jeho text vytištěn. Vy jste policista, vy zasáhněte.“ Nikdy to neudělal, bál se totiž, že by ho venku mohli zbít.
Černoši byli hrdí na to, že mohli v neděli ráno přijít na mši svatou, že jejich sbor mohl zpívat jednou na nějaké slavné mši, v neděli dopoledne, při mši pro bílé.
To kostelní společenství bělochů a černochů bylo úžasné. Když jsem oznámil, že e bude uklízet v kostele nebo na faře, tak přišli černoši, běloši, všichni dohromady. Některá běloška si přivedla s sebou domorodou hospodyni a bylo všechno v naprostém pořádku.

- před probuzením dětí dát cedulky WC pro bělochy  černochy apod…
BĚHEM DNE BY NEMĚLI BĚLOŠI S ČERNOCHAMA KOMUNIKOVAT!!

HRY NA CELÝ DEN

HRA

Boj o vlajky…

HRA
čichací pexeso:
uprostřed louky stůl s 2x20 sáčky a v každém sáčku je jiná vůně, 3-4 teamy, které jsou zhruba stejně vzdáleny od stolu, ke stolu může běžet pouze 1 člen teamu a řekne si čísla ke kterým si chce čichnout, hráči se musí pravidelně střídat, pokud uhodne jede dál jako v normálním pexesu, vyhrává to družstvo, které odkrylo nejvíce vůní
(40 sáčků, 20 vůní)

Odjezd domů

V Římě se chystalo svatořečení blahoslavené Anežky České a tak jsem při jedné mši vyprávěl o její obětavosti a zbožnosti, také jsem se zmínil o Československu a jeho totalitním režimu.
Zanedlouho poté roku 1989 vypukla revoluce a komunistický režim se zhroutil. Skoro jsem tomu nechtěl věřit, po takových letech už se zdálo, že se moc udrží navěky… Chtěl jsem se podívat domů, kde jsem nebyl přes 40 let.
Farníci se mezi sebou domluvili, sesbírali peníze a zaplatili mi letenku domů, protože věděli, že bych si to ze svých skromných prostředků nemohl dovolit.

HRA

Plyšoví medvídci - přizpůsobeno n aafrické panenky jinak úplně stejná pravidla.

JE TU PLNO NEDOKONALOSTÍ, ALE MOŽNÁ TO NĚKDY VYLEPŠÍM :-)